středa 18. dubna 2012

Návštěva Osvětimi


Jak už víte, včera jsem se byla se svojí třídou v rámci exkurze podívat v Polsku, v koncetračním táboře Osvětim (německy Auschwitz). Navštívili jsme také druhou část, tábor vyhlazovací - Březinku (Birkenau). Naše prohlídka trvala něco kolem 3 hodin. Exkurzi si můžete udělat klidně i celodenní a vidět toho více, ale myslím, že i 3 hodiny procházení těch míst bohatě stačí.

Původní tábor Osvětim byl založen v roce 1940 a roku 1942 již v táboře začalo vyvražďování lidí. V táboře byly 4 plynové komory s krematorii (ale většinu z toho němci po válce vyhodili do vzduchu). Lidé ale neumírali jen v plynových komorách. Spousta jich samozřejmě zemřela hlady, protože jídla dostávali opravdu málo. Navíc, pokud někdo ztratil svůj hrnec nebo jinou nádobu (fotka vlevo), do čeho si jídlo dávali, už žádné nedostali. Některé slabé a podle němců tedy zbytečné lidi zabíjeli ihned smrtící injekcí. Byl někdo nemocen? Ano, poslali ho do "nemocnice", která v táboře byla, ale injekce byla hned na místě. A v papírech bylo uvedeno "zemřel na nemoc". V takzvané "nemocnici" také na lidech prováděli různé pokusy. Hlavně na dvojčatech nebo liliputánech. Tábor se stal působištěm hlavně Josefa Mengeleho, kterému se na jeho pokusy vězni zrovna náramně hodili. Touto cestou se snažil dosáhnout úspěchu. "Trochu" nelidské, že?




Průvodce nám řekl: Jediná cesta z tábora vedla přes komín.
A co se zápachem mrtvých pálených těl? Nasypat něco do komína, aby to líp "vonělo".


Při exkurzi jsme procházeli jak venkovní místa, tak budovy zevnitř. První, co mě šokovalo asi nejvíc, bylo tak půl místnosti lidských vlasů. A to byla jen část toho, co po lidech zbylo doopravdy. Zváštní pocit. První plačící lidi okolo mě. Některé byly ještě zapleteny do copánků. Dětských copánků. V druhé části místnosti byl koberec. Jistě, z lidských vlasů. Koupili byste si ho? Možná ano, protože vám nikdo neřekl, z čeho ta "nádhera" je a že tam někde se dělají koberce další a tím taky další lidé chodí na smrt.

Lidem, které odváželi do koncentračního tábora bylo řečeno, že se stěhujou do nového místa. Netušili, kam jedou, mysleli, že se budou mít dobře a dostanou pěkné bydlení. Podepisovali si kufry, aby nic neztratili a aby se v nových domcích mohli hezky zabydlet a žít lepší život. Jenže oni žádné nepotřebovali. Jediné, co si mohli nechat, byly brýle. A také jich po nich hodně zůstalo...



Naštěstí se ale našlo pár lidí, kteří byli dost silní nebo měli dost štěstí na to, aby z tábora vyšli živí. Kufr vpravo dole je paní Zdenky Fantlové, češky, která všechny bolesti v táboře přežila a ještě dnes žije v Praze.



V budovách byly také další věci. Celá dlouhá chodba na sobě naházených bot, v další místnosti byly i boty dětské. Samozřejmě také spousta oblečení a jedna panenka z utrhlou hlavičkou. Něčí poslední hračka.

Viděli jsme i již zmiňované nádobí vězňů a také jejich hřebeny a kartáče.Všude po chodbách visely portréty lidí. Dospělých i dětí. Mě zaujala tato hezká, v té době čtrnáctilétá, slečna, která v táboře žila jen pár měsíců. Strašně moc mi někoho připomínala. Kdybych nevěděla, že byla vězněm v Osvětimi, snad bych i řekla "tu jsem musela někde už potkat!". Další zvláštní pocit. Přece ji nemůžu znát...

Jedna věc se mi ale hodně líbila. Někteří z vězňů se fotili se zdviženýma hlavama. Byli vyhublí, neměli vlasy a jejich oči byly děsivě vytřeštěné, ale aspoň tímhle malým gestem, mohli naznačovat, že mají pořád jakousi hrdost.




Prošli jsme několik budov. Byli jsme ve sklepení, kde byly malinké komůrky, kam někdy nahnali i 16 lidí. Viděli jsme šibenice. A..viděli jsme spalovací místnosti, pece. Další zvláštní pocit. Udělané na míru pro tělo. Jen položit a vsunout do ohně. Představa nebyla zrovna milá, samozřejmě. Některé vězně podle průvodce upalovali i zaživa. Něco se ti nelíbí? Pujdeš do pece. Drsné. A pravdivé. Realita, v té době.

Venku stál komín, ale jak jsme se dozvěděli, nebyl původní. Už jsem psala, že se němci snažili zničit důkazy a tak plynové komory s komíny vyhazovali do vzduchu. Jak si ale mohl někdo z nich myslet, že se ostatní venku nikdy nedozvědí, co se za těmi ploty a v těch budovách děje?






Asi po dvou hodinách této prohlídky nás autobus přemístili do Březinky. Vězni v tomto táboře měli smrt jistou, byl postaven jako vyhlazovací, takže to místo působilo ještě zvláštněji. Březinka byla několikrát větší, než první část tábora. Vedly do ní koleje, po kterých byli vězni dováženi v malinkých vagonech (v jednom bylo někdy i 100 lidí) a my stáli přímo na nástupišti. Tam, kde je všechny vždy ještě někdo uklidňoval a říkal jim, že bude všechno v pohodě. Nějaký další lhář.

Pocity? Pár zvláštních bylo, jak jsem poznamenala u některých fotek. Celkově jsem se ale divila, že to tam na mě nepadlo víc. Jenže všude bylo hrozně turistů, každá skupinka mluvila jiným jazykem. Pršelo, pořád do mě někdo šťouchal a docela jsem zuřila, když mi stále někdo lezl před foťák, jakoby mi fotky chtěl kazit schválně. Skrz tyto věci jsem se na atmosféru tábora nesoustředila tak úplně. Kdyby to bylo prázdnější a tišejší, asi bych měla pocity hlubší. Všechno mě to dostalo spíš až večer, když jsem se vrátila domů, byla sama a měla ticho na přemýšlení. Nejde asi ani tak popsat, co mi běhalo hlavou, ale snad si to dokážete alespoň částečně představit.


Někteří říkají, že by se do žádného koncetračního tábora podívat nejeli. Není to jen strach z pravdy a dávné reality? Je mi jasné, že je to místo děsivé. Stačí si jen představit, že na místě, kde jsem včera chodila byla spousta lidí, kteří tam byli vyvražděni. Ale jinak si myslím, že je dobré tam jet.

Člověk si uvědomí, že zatímco si někdo vedle stěžuje, že ho z těch tří hodin chození bolí nohy, vězni často zažívali daleko větší vyčerpanost. Lidi v buse si začnou vytahovat všelijaké jídlo, mají ho hodně a ještě si stěžují, že jim nechutná. Vězni dostávali na den plesnivý chleba, něco černého a občas "polévku" ve které plavalo snad všechno možné. Nějaká slečna z druhé skupinky řešila, že v tom dešti vypadá hrozně a má zablácené kalhoty. Myslíte, že vězni přemýšleli nad tím, že mají špinavé oblečení? Tak proč odmítat vidět ta místa a uvědomit si, co máme my a co měli oni?


Jejich jména a zoufalé vzkazy jsou tam ještě dnes. Všude po zdech.

_____________________________________________________________________________________________________________
Kromě pár věcí (které mám z wikipedie) jsem čerpala jen ze své hlavy a toho, co nám povídal průvodce v táboře. Pokud máte nějaké dotazy, můžete mi je napsat sem, ráda odpovím, pokud to pujde. Více mých fotek najdete na odkazech - 1. část - 2. část.

Kdyžtak prosím komentujte. Také by mě zajímaly vaše názory a dojmy, popř. jestli jste tam byli. Pište co vás v článku zaujalo nejvíc a jestli se líbil.

//pozn.: fotky jsou otagované názvem mého předchozího blogu

Žádné komentáře:

Okomentovat

Těším se na vaše komentáře. :) Za všechny moc děkuji, ráda na většinu i odpovím.