pátek 4. listopadu 2011

Dým

Dnes vám napíšu delší článek, na téma. Přivedla mě k tomu dnešní příhoda ve škole. Nebylo to moc příjemné, ale na téma se to docela hodí, tak snad vám tím něco řeknu.

Ráno jsem přišla do školy, na ekon. praxi a všechno probíhalo docela normálně. Učitelka nám pustila dlouhou prezentaci, kterou jsme si měli opisovat do sešitu. Pak se ale poklidná a nudná hodina převrátila totálně naruby. Psali jsme, najednou mi přišlo, že je něco divně. Otočila jsem se v mé poslední lavici a viděla, jak jde od chodby pod dveřmi hustý dým...

Po tom, co jsem zasekaně řekla "tam něco asi hoří" (přijde mi to teď jako vtipná věta, ale v tu dobu to znělo spíš děsivé) se učitelka zvedla a se zvláštním přízvukem a výrazem nám řekla, aby jsme se seřadili a odešla. Paráda, hoří a učitelka si odejde pryč. Později nám došlo, že byla volat stodvanáctku, protože je telefon kousek od naší třídy. Na chvíli jsme tedy zůstali v místnosti sami, co teď? Spolužačka otevřela dveře, z kterých se okamžitě vyvalilo ještě více kouře a všichni začali kašlat. Usoudila, že to není moc dobré a zase je zavřela, někteří začínali otevírat okna, ale nakonec si tu výšku hezky rozmysleli.

Na volání naší učitelky jsme se tady vydali na chodbu. Měli jsme to nejdál ze všech a utíkali jsme chodbou, která se při tom jevila jako minimálně kilometrová. Nebylo vidět ani na krok, prostě jsme běželi dopředu a pak po paměti zabočili na schody, u kterých jsme se řídili tmavým zábradlím. Ze schodů už vedla cesta přímo ven, vyběhli jsme na vzduch a znovu se všichni rozkašlalali. Byli jsme pryč z toho hnusu.

Seřadili jsme se, aby nás mohli spočítat k zjistění, zda někdo nechybí. Ještě jsme sledovali, jak hasiči vytahují nějakého kluka z okna posledního patra velkým zdvižným žebříkem. Naše ruce i nohy se třepaly, jednu spolužačku vše přivedlo k pláči. Jasně, někteří si řeknete "hurá, hoří škola", ale v tu chvíli na tohle ani nepomyslíte, myslíte jen na to, že chcete být venku, na to, že je uvnitř několik desítek lidí a komukoliv se může něco stát.

Když bylo po všem a všude okolo nás běhali chlapíci s helmama, jeden z nich společně s učiteli nám konečně řekli, co se děje. Právě probíhá požární cvičení a po tom, co se odsaje kouř z budovy a vše se dá do pořádku se můžeme opět v klidu vrátit do školy. V prvních okamžicích nás všechny popadla zlost, jak nám tohle mohli udělat. Někteří se hystericky rozkřičeli na učitele. Do té doby, než nám vše uvedli na pravou míru jsme byli naprosto přesvědčeni, že hoří. Bylo to ale jen chvilkové, po té jsem si uvědomila, jak je léčba šokem (zde vážně opravdovým) účinná.

I když to bylo "jen tak", prostě si uvědomíte, co to je. Zkusíte si, jak to při požáru probíhá, vidíte odlišné reakce lidí, vidíte že nevidíte (při běhu v kouři), jste zmatení. Ale pro případ, že by se něco takového opravdu stalo máte zkušenost. Aspoň malou. Bylo to příšerné, při tom nám prostě jen dali bílou filmovou dýmovnici na chodbu a řekli, že hoří. Jenže..kdo si měl uvědomit, že ne? Tohle prý byla tak desetinka z toho, co se děje při opravdovém požáru s úplně černým dýmem a žárem kolem, ale i přesto nám to dost dalo. Na základce jsme mívali cvičení, kdy se ohlásilo, že to prostě je, pomalu jsme se vysoukali ze školy a čekali na návrat, ale dnes to vypadalo tak skutečně, tak reálně. Jsem na ně neskutečně naštvaná, ale také jsem neskutečně ráda, že nám to udělali. Hned to přinutí k přemýšlení.

Ještě je mi trochu divno. Jdu si dát vanu, protože mi pořád smrdí vlasy kouřem a na chvíli si lehnout. Byla to jen hloupá dýmovnice, ale dobře z toho není. Diskutuje. Zažili jste někdy požár? Jak probíhá požární cvičení u vás?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Těším se na vaše komentáře. :) Za všechny moc děkuji, ráda na většinu i odpovím.